Magnet na úchyly

Odmalička jsem měla moc ráda svoji sestřenici Libušku. Byla o dva roky starší než já, rozumnější, z domova zvyklá pomáhat v malém hospodářství a já ji měla vždycky jako vzor.

Jezdívala k nám do Zábřehu na prázdniny, to jsem se vždycky moc těšila, jak si spolu užijeme a jak se jí svěřím s veškerým svým holčičím trápením. Jenže ve svých čtrnácti letech jsem se zamilovala a tentokrát se Líbě nesvěřila. Nějak jsem tušila, že by mi mého vyvoleného, sedmnáctiletého mladíka, rozmlouvala.

Úchyl, nebo zvrhlík

Jednou jsem hned po obědě zmizela na rande. Procházeli jsme se v parku ruku v ruce s mým klukem, který na mě machroval, a já k němu vzhlížela jako to důvěřivé telátko. Vtom proti nám rázným krokem pochodovala Líba. Strašně jsem se lekla a nechápala, jak nás mohla vystopovat? A než jsem se nadála, přilítla mi na tvář facka. Jen mlaskla. Líba mě vytrhla ze spárů vyvaleného mladíka a nařídila mi: „Jde se dom!" Cestou mi domlouvala: „Pamatuj si, Božo, že kluk, který oblbuje nezletilou, je úchyl nebo zvrhlík!" Sice jsem ve svých čtrnácti letech neznala rozdíl mezi těma dvěma slovy, ale ani jsem nešpitla. Jen jsem ji prosila, aby na mě nežalovala mamince. To bych určitě chytila další výchovnou facku. Líba mi to slíbila, ovšem hned si dala podmínku: „Dobře, nic neřeknu, ale budeš za mě celý týden umývat nádobí." Co jsem mohla dělat? Nádobí jsem svědomitě umývala a máma se nic nedozvěděla.

Pán s červenou šálou

Až později jsem se Líbě s obavami svěřila, že úchyly asi přitahuju jako magnet. Chodila jsem ještě na základku, když mě začal pronásledovat jakýsi podivný pán. Pořád jsem ho měla v patách, naštěstí jsme chodili ze školy ve velké bandě. Ale on za mnou ten chlap chodil jako stín až k našemu domu. Mě nic zlého nenapadlo, byla jsem velmi naivní trdlo. Někteří kamarádi toho pána znali, takže jsem věděla, kde v Zábřehu bydlí, co dělá a že je ženatý. Nikdy mě neoslovil, jen za mnou chodil, dodnes vidím tu jeho červenou šálu, co mu vlála na kabátě. Stopoval mě asi půl roku. Dnes by ho možná odsoudili za stolking. Pak se jednou v létě před prázdninami osmělil, poprvé mě oslovil a pozval mě na procházku. A já souhlasila. Procházeli jsme se, on plácal krásné nesmysly, já se smála. Kráčeli jsme po lesní cestě a najednou pánovi nestačilo si jen povídat. Svalil mě do trávy a mně konečně došlo, že je zle. Kopala jsem nohama, odstrkovala ho a v hlavě mi vířila Lubuščina slova, že je to zvrhlík, který obtěžuje holku pod zákonem. Už mi docházely síly, když jsem zařvala: „A co dělá vaše manželka?" Zvrhlík ztuhl: „Jak víš, že mám manželku?" Já na nic nečekala, vytrhla se mu z náručí a utíkala pryč jako o život. Tak rychle jsem nikdy neběžela, i když to kecám...

Chlap s vercajkem

O tři roky později jsem si úprk zopakovala. Bylo mi sedmnáct a já jsem se vracela z vlakového nádraží, kam jsem doprovodila svého kluka Honzu. Cesta vedla kolem parku, už se stmívalo. A najednou - z křoví přímo přede mě vyskočil chlap, v ruce třímal svůj vercajk a oplzle mě lákal: „Pojď ke mně, pojď blíííž, krasavice!" Nejdřív se mi podlomila kolena, ale pak jsem se vzpamatovala a vzala nohy na ramena! V zádech jsem slyšela úchylův chechtot. Snažila jsem se co nejrychleji vyběhnout na městskou cestu, abych byla mezi lidmi. Byla jsem vyděšená a do parku dlouho nevkročila. Naštěstí touto příhodou mé střety s úchyly a zvrhlíky skončily, už mě pak žádný neobtěžoval. Však jsem také měla zdatné ochránce, sestřenici Líbu vystřídal můj kluk Honza, který mě svědomitě chrání před vším zlým už přes třicet let.

Božena, Šumperk

Foto: Thinkstock