Velké starosti malého Pavlíka

Když tehdy tříletý synovec stál zahloubán a duchem zcela nepřítomen uprostřed chodby, zeptala jsem se zúčastněně: „Co je ti?“
„Pšemýšlím,“ a s výrazem vědce aspirujícího na Nobelovu cenu znechuceně odcházel, protože jsem přerušila tok jeho myšlenek.
Poté změnil taktiku, nasadil ustaraný výraz a bezmocně rozhodil rukama nad deficitním rozpočtem svého prasátka.
Teprve na dvorku se dědovi svěřil:
„Čoveče, šeknu ti, muším doplnit benžín,“do tříkolky pochopitelně. „Ale kde vžít kolunky? Du placovat.“ Ač je to k nevíře, u autíček či stavebnic dlouho nevydrží, nejraději je s dědou či babičkou a pomáhá jim v hospodářství. Naložil třeba dětskou tatru, co na ní také sám jezdí, dřevem, a pilně ho se mnou vozil do sklepa.
Viděl, že jeho starší bratr dělá domácí úkol a rozhodl se mu pomoci, aby si konečně vydělal. Když Kubík odběhl na WC, Pavlík se rozhodně chopil činu. „Jak bych to jen vypošítal?“,dumal u stolu malý i na porcelánovém trůnu velký synovec. „Musím konat rychle,“ blesklo mu hlavou, když slyšel spláchnutí na záchodě. Takže s vše drtícími tahy pera i rozmáchlými gesty, za které by se nemusel stydět ani nynější ministr financí při škrtech ve veřejných výdajích, znectil dvojstranu školního sešitu. Poté se dal na úprk před rozezleným Kubíkem, stejně jako kdysi ministr vnitra Radek John před rozvášněným davem demonstrantů při stávce státních zaměstnanců v Praze.
Starosti se prostě nevyhýbají nikomu z nás.