„To jídlo vypadá moc dobře, ale já... já vypadám mnohem líp.“

Název článku možná zní morbidně, ale nechala jsem se inspirovat jednou z citovaných myšlenek kdesi na jednom blogu. Podle mne asi nejvíce vyjadřuje i onu osobnost dívek trpících mentální anorexií. Ale k tomu se dostanu později. Budu totiž popisovat i svou vlastní zkušenost, která mi hodně změnila život, ale zároveň mi i hodně dala. Sama jsem touto poruchou trpěla.
Vedle anorexie, je to i bulimie. Řadí se k psychosomatickým poruchám. Tedy souvisí i psychikou, duší. Toho si ale mnoho lidí není vědomo. A nedokáže tak pochopit naše pochody, nedokáže pochopit, proč a z jakého důvodu se v naší psychice děje to, co se děje, a že sednout si ke stolu a normálně se najíst, je přece normální. I já jsem se setkala s různými reakcemi. I po příchodu z motolské nemocnice. Ale jak to vše začalo?
Nikdy jsem nepatřila mezi ty šťastné, kteří mohou spořádat to, co chtějí a nepřiberou ani dekagram. Od narození mám problémy se štítnou žlázou, takže se i každá ta sladkost, kterou jsem před tímhle obdobím začarovaného kruhu bez problému pozřela, promítla na mé váze. Žádný metráček jsem však také nebyla.
Na základní škole jsem patřila k jedné z nejvyspělejších dívek ve třídě,což tenkrát nevím, zda-li mne těšilo. Nebrala jsem to jako žádnou výhodu. Právě naopak jsem záviděla mým spolužačkám. Ale nesetkala jsem se s žádnými poznámkami, výsměchem. Jen doma jsem cítila, že je mi předhazováno, že ráda jím. Ve sladkém jsem se opravdu nežinýrovala. Chutnalo mi. Nemluvě o tom, když jsem jela k mé babičce, kde jsem za prázdniny nabrala min. 5 kg. To jsem pak zpytovala svědomí, když jsem jela na kontrolu k mé endokrinoložce, která můj váhový příbytek zrovna nepochválila. Ale já to chápala jinak, a ona to myslela jinak. Někdy se divím, že jsem nebyla bulimička. Můj apetit totiž skoro někdy odpovídal tomu, co spořádají tyto dívky. 
Jinak jsem ale vždy patřila k bezproblémovým dětem. Dobře jsem prospívala. Chtěla jsem být nejlepší. S matkou jsme na vše byly samy. Mí rodiče se rozvedli, když mi bylo 6 let. Šla jsem akorát do 1. třídy. Atmosféra mezi mými rodiči je ale napnutá dodnes, neustálé tragédie v naší rodině, spory o alimenty způsobují, že se cítím i dnes jako „spojka“ mezi nimi. Možná i tady byl původ toho, proč to vše začlo. Mého otce totiž nevím, zda-li mám nenávidět, nebo mít ráda. Je to můj otec, ale ublížil hodně lidem. Moje matka by se pro nás rozkrájela. Zvládá jak její roli, tak i roli otce. Jelikož na nás byla víceméně sama, snažila jsem se nedělat problémy. Právě od ní jsem se dočkala poznámek na mou tehdy, oplácanější postavu. Měla jsem zakódované, že když budu štíhlá, bude to lepší. Bude mne mít „víc ráda“?
Nikdy by mne však, po přečtení několika článků o dívkách takto trpících, nenapadlo, že bych třeba nejedla, nebo dokonce jídlo zvracela.
Zlom přišel, když si moje matka našla nového přítele. Od začátku mi ten muž neseděl. Jestli to bylo tím, že jsme do té doby byli sami, ještě s mým bratrem. A najednou sem vtrhl vetřelec? Ale respektovala jsem to. Neseděl mi však tím, že to byl materialista a vše, co pro nás udělal, nám vyčítal. Po celé 4 roky, co byl s mou matkou, jsem mu však jako jediná vykala. Nezískal si mou důvěru, nic.
Podle mne ho ani nikdy matka nemilovala, necítila k němu nic. Byla s ním jen z rozumu. Hodně si i rozuměl s bratrem, jezdili spolu na ryby, podnikali akce.
Vše nám však vyčetl. To že s námi jezdí na dovolené, nakoupí nám, atd. Postupem času se situace vyostřila natolik, že mezi nimi nedocházelo jen ke slovním potyčkám. Ale druhý den se každý choval, jako kdyby se nic nedělo. Bylo mi z toho zle. Chtěla jsem to někomu říci. Ale cítila jsem, že nemám komu. Nebo – mohla bych komu, ale zvnitřněla jsem si postoj mé matky, která dělala jakoby se nic nedělo. Dokonalá rodina. Chovala jsem se stejně jenom abych jí nezklamala. Zároveň jsem se ale obávala každého víkendu. Jezdil totiž z Prahy, kde pracoval. Pokaždé k něčemu došlo.
A v té době jsem i já začala omezovat některé druhy jídla. Vyřadila jsem ze svého jídelníčku veškeré sladké, aj. kalorické bomby. Výsledek se dostavil. Pamatuji si na ten pocit, že když byly první 3 kg dole, nakoplo mne to do dalšího hubnutí. Kilogramy šly dolů úspěšně dál. To mi už tehdy má matka řekla, že už to takto stačí.
I spolužáci a okolí mi dávali najevo, že mi to opravdu sluší. Ujišťovala jsem všechny, že to mám pod kontrolou. Ale ani jsem nestačila vnímat, že porce mého jídla jsou menší. Stále jsem si říkala „ještě trošku“. Ale anorexie mne jakoby vtáhla nenápadně do onoho začarovaného kruhu. Ovládala mou mysl. Manipulovala se mnou. S nikým jsem v tu dobu nevycházela, protože každý chtěl, abych jedla. Všichni mě sledovali. Mezi mnou a matkou docházelo neustále ke sporům kvůli tomu, jestli sním půlku rohlíku. V té době to paralerně bylo napjaté i mezi ní a jejím přítelem.
Léčila jsem se dohromady 3x. Poprvé v Plzni na Lochotíně. Nikdo mne však extra nesledoval. Ale lépe mi bylo asi na té psychiatrii, než doma. Věděla jsem, že ty věčné spory, křik, hádky, rány, mne ubíjejí. Šla jsem pak domů na revers. Nějakou dobu situace byla klidná. Ale reakce okolí a vše se na mě podepisovalo. Už jsem si myslela, že vedle anorexie to je ještě paranoia , stihoman.Většina jídla skončila v koši, zahrabané v lese, na jednom mém místečku. Dodnes si říkám, že má vynalézavost a fantazie neznaly meze. Bylo mi však z těch všech lží okolo jídla, váhy, špatně. Opravdu jsem to nebyla já. Lhala jsem matce naprosto ve všem. Moje babička mi pak doporučila jednu psychiatričku v Mostě. Ta mi pak doporučila léčebnu v Liberci. Kde jsem i pak skončila, protože má matka našla doma poschovávané jídlo. Po oblečení, v kapsách a ve vyklápěcím bobíku byla plná igelitka celého denního menu. Bylo mi z toho v tu chvíli špatně. Lhala jsem, cítila jsem, že jsem ji zklamala, ale na druhou stranu – když se na to přišlo – cítila jsem vysvobození. Bylo mi tu chvíli i jedno, jestli zemřu, protože jiné východisko než se chtít vyléčit, jsem z tohoto kruhu neviděla. Na druhou stranu jsem se na psychiatrii těšila. Ani doma to nebylo nejrůžovější. V Liberci jsem opět nevydržela dlouho. Přišlo mi to spíše jako „polepšovna“ . Pro mě jako pro anorektičku tam nebyl ani prostor. Byla jsem tam mezi samými delikventy, sebevraždami, i když něco společného tam bylo stejně. Se sestrami jsem se hádala. Odmítala jsem i pít. Rozhodlo se, že se půjdu léčit do motolské nemocnice. Bylo to specializované přímo na poruchy příjmu potravy. S tím jsem byla už obeznámena. Bála jsem se toho. Věděla jsem, že tam budou děvčata se stejným problémem. „Co když se budeme ještě více stahovat ke dnu?“. Den předtím, než jsem šla do pražského Motola, jsem ležela doma, vysílená, ale v tom nejhorším stádiu. Matka do mne už ani žádné jídlo nenutila, pila jsem jen čaje, které jsem nenápadně ještě den před začátkem léčby, vylévala za postel. Bylo mi ze sebe špatně. Ani cvičit jsem nemohla, tak jak dřív. Dělala jsem dřepy na záchodě.
Když bych to zkrátila, nejvíce mi prospěla léčba v Motole. Začátky byly hodně těžké, protože porce, které jsme zde dostávaly by nespořádal ani člověk, který se stravuje normálně.
Mámin tehdejší přítel, od nás odešel, nebo spíš i já jsem měla podíl, že od nás odešel. Na Silvestra, kdy jsme tehdy měla propustku z nemocnice, se u nás stal incident, který zapříčinil to, že i já jsem zmobilizovala své síly a řekla mu, ať od nás vypadne. Tak se také stalo. Od té doby jsem věděla, že mi spadl velký balvan ze srdce. Něco, z čeho jsem byla v neustálé tenzi. I má spolupráce s lékaři byla jiná. Až po odchodu matčinýho ex, jsem všem řekla,co se u nás dělo a že i zde vidím příčinu. I přesto, že to celé nebyla příjemná zkušenost, už s odstupem shledávám, že jen zlá zkušenost to nebyla. Ujasnila jsem si i jiné věci v sobě, poznala nové tváře, s podobnou zkušeností. A jsem s nimi v kontaktu dodnes.
Dnes je mi 22 let, mám toho za sebou, na svůj věk vcelku dost. Nejen tuto zkušenost. I můj bratr bojoval a bojuje nyní o život. Má leukemii. Nyní si i říkám, že já už bych ani neměla odvahu tohle vše absolvovat znova. Jídlo jsem měla vždy ráda, a mám i nyní. Váha u mne kolísá. Protože mám také problém někdy rozeznat míru v tom,co je hodně/málo. Z extrému do extrému. Ale možná je to tím, že nad tím přemýšlím. A že chci mít neustále vše pod kontrolou.