Terapie mazlíčkem

Jako malé dítě jsem si nikdy neuvědomovala, že může být něco tak milého, přítulného, někdy rozmazleného a věrného jako pejsek. Rodiče, ač obyvatelé venkova, neměli nikdy vztah k žádnému domácímu mazlíčkovi, proto jsme nikdy neměli ani kočku, ani psa. Nechybělo mi to, protože jsem to nepoznala.

Pak jsem se provdala za muže, který pocházel z rodiny, která také bydlela na vesnici, ale měla kočky, psa, králíky, slepice, kdysi také berana. Prvních pár let jsme bydleli v paneláku, kam nic z toho nešlo pořídit. Ale po pár letech se nám naskytla příležitost, koupili jsme domek v nedaleké vsi. Pořídit si domácí zvíře bylo nasnadě. Začalo to králíky – ti nebyli tolik nároční. Jízda denně do 10 km vzdáleného místa pro jejich krmení nebyla náročná ani na kole. Po dobu rekonstrukce domečku jsme vychovali několik „generací“ králíků, všichni bohužel (nebo bohudík?) skončili a talíři.

Když nastal konečně čas stěhování z panelákového bytu do vysněného domečku na vesnici, byl pejsek prvním dárkem pro našeho, tehdy malého, syna. Vybrali jsme opravdu roztomilého kokršpanělského chlapečka, ale protože u domečku nebyl dosud zbudován plot, byl to pejsek, který, když trochu povyrostl a nebál se opustit dvůr, hlídal celou ves. Často se toulal, byly na něj stížnosti (dovozci pečiva sežral nakoupené uzeniny – neměl si je přece nechávat v tašce na zemi; přinesl jednou i slepici – už ani nevíme, kterého souseda byla). Byly s ním starosti, ale byl náš a měli jsme ho moc rádi. Pak sešel psík věkem, k synovi přibyla dcerka a řešil se problém – jakého dalšího pejska.

Mezitím byl zbudován plot kolem domečku, proto jsme si pořídili dalšího "chlapečka", tentokrát knírače. Radost dělal celé rodině, rád se honil, na procházce v lese dokazoval svoji zdatnost. Po čtyřech letech začal lenivět – k honičce se nechal přemluvit jen zřídka, v lese šel s námi jen u nohy – nebyl tak plný života jako dřív. A zrodil se nápad dcerky – pořídíme mu kamarádku. Tak k nám přibyla kníračí slečna. Co to maličké stvoření dokázalo s naším líným klukem, nejde ani popsat. O denní zábavu bylo opravdu postaráno. Když pominu to klasické nahánění běžící Kety s botou, papučí nebo ponožkou po celé zahradě nebo každodenní zahrabávání děr zrovna u té nejoblíbenější kytky, je tu takové množství radosti a smíchu, které nám oba dávají, že je až k nevíře, kde se jejich neutuchající vitalita bere. Jakoby již oba věděli, že heslem pro dovádění je to, když jdeme pro deku, kterou roztáhneme na zahradě a ihned začne „bitka“, kdy chvíli je vůdcem Čert ,ale Kety si nedá nic líbit a klidně převalí většího kluka na záda a kouše jej do ucha. Když už je nebaví se prát, začnou se honit po celé zahradě – to je nepopsatelný zážitek. Často jsem hoňku chtěla natočit, ale jejich rychlost mi to nedovolí.

Vymýšlí také finty, kdy se jeden druhému schová a vystartuje z místa, kde jej nečeká. Úžasná podívaná , při které se opravdu smíchy popadáme za břicha.. Prosedíme často hodiny na zahradě na dece a ti dva nám předvádí své kousky – honí se, perou, předvádí se jeden před druhým. Proto mluvím o terapii mazlíčkem. Neznáme (mluvím o celé rodině – děti je milují stejně jako my dospělí) nic lepšího, než společnost našich psích miláčků. Dokáží každou špatnou náladu zahnat daleko pryč – smějeme se (nebo alespoň usmíváme), i když je nám zle, zapomeneme na starosti (ony se zase vrátí) a je nám moc dobře – život nás baví. A oni to ví. Pokaždé, když někdo přijde domů, předvádí mu své kousky a svět je krásný.
Všem přeji – najděte si svého mazlíčka, zapomeňte na starosti a užívejte života, co to dá.

Eva Valíčková, Dlouhá Loučka