Štědrovečerní večeře

I když je to už mnoho let, na Vánoce roku 1986 si vždy vzpomenu s radostí. Každé vánoční ráno byla u nás doma tradice zdobení stromečku. Mě bylo tehdy 16 let a mé setře 8 roků. Neměla jsem ráda zdobení našeho opelichaného umělého stromku, protože každý rok vypadal stále hůře, ačkoliv náš skromný byt byl v symbolu pořádku a čistoty. Tento opelichanec s občasným náznakem jehličí na drátcích byl znakem Vánoc. Bohužel by se živý stromek do našeho bytu nevešel a na nový umělý stále nebylo. V ten den odpoledne měl už nasazenou hvězdu a maminka se chystala upéct kapra na zelenině, podle nového receptu. Salát byl již hotový. Čím blíže bylo k večeru, tím více voněl pečený kapr v troubě. Bohužel nikdy nic nejde dle představ, a tento den nebyl výjimkou. Vypadl proud. Trouba přestávala pomalu péct a malá černobílá televize ukončila náš způsob čekání na dárky. Zavládl zmatek. Taťku, ale napadlo řešení. Museli jsme přinést ze sklepa plynový vařič, na kterém se ovšem kapr nechtěl dodělat. Místo aby vypadal jako lahodná večeře v troubě, ploval v pekáči se zeleninou na vařiči. Přes toto vše se maminka snažila vše zachránit, vytáhla slavnostní servis. Z ničeho nic naběhl znovu elektrický proud. Kapr přeplul s pekáčem opět do trouby, která zase pomalu začínala žhnout. Večer byl skoro na dosah. Bylo prostřeno a všichni jsme začali snášet dárky pod nezapomenutelný stromek postavený na dřevěné skříni šicího stroje. Dárky jsme umisťovali hezky okolo. V našem nepozorném okamžiku umístil taťka svůj dárek pro maminku pod ostatní. Slavnostní tabule, dušený kapr a výborný salát-to byla předzvěst povedeného večera a brzkého rozdávání dárku. Tato činnost vždy připadala mě a sestře. Ubylo několik dárků a objevil se zrádná dárek. Nevěřili jsme se sestrou vlastním očím. Toaletní papír. Byla ho celá rule. Óóó, jaké překvapení nebo se snad Ježíšek spletl? Než někdo stihl vyřknout otázku, ozval se táta. Tajemným hlasem řekl: „To je pro maminku!“. Mamka v tu chvíli ze sebe nedostala ani hlásku, byla zamlklá úžasem. Jediné, čeho se zmohla, byl divný nechápavý pohled na tátu. V místnosti vládlo hrobové ticho, které bylo prolomeno slovy: „Že jsi mi do toho zrovna něco nenadělil!“. Toaletní papír letěl směrem na našeho taťku, mamka, než papír přistál kdesi v rohu místnosti, bouchla dveřmi a zmizela v ložnici. Sestra se otočila na tátu a zeptala se: „Tati, co jsi tam měl nadělit?“. Jelikož jsem byla větší, tak mi to hned došlo, ale malá Kamilka nechápala, i když mě také smysl dárku nedošel. Zatímco taťka seděl nehybně na gauči jako kámen, já jsem bouchala na dveře od ložnice a křičela, že se jedná určitě o omyl. Měla jsem vztek na tátu, jak ho něco takového mohlo napadnout. Po chvilce se zvedl z gauče v obývacím pokoji a zaklepal na futra od ložnice. Jízlivým hlasem začal pravit: „Jituško, otevři dveře, vždyť je to nejdražší toaleťák na světě a je jen a jen pro tebe“. Po chvilce máma otevřela dveře celá ubrečená. Táta vytáhl tři pětistovky z role toaletního papíru, ve kterém byly důkladně schovány mezi vrstvami. Náš tatínek recesista a jeho originální balení nám tehdejší Vánoce udělali nezapomenutelné. Hned po tom všem přišla ještě babička s dědou podívat se, co máme za nadílku. Byla jsem první, kdo jim otevřel dveře. Bez poznámek na tátovu adresu bych se v tu chvíli neobešla a pravila jsem mu mezi dveřmi: „Můžeš se chlubit jako první, co jsi nadělil, přišla ti tchýně“. Dostala jsem lepáka od dědy, máma „drahý“ toaletní papír a sestra přišla o iluze Ježíška. Tchýně s tátou dlouho nepromluvila. Dnes chodíme na hrob rodičů. Oba tragicky zemřeli. Se sestrou vzpomínáme, co bychom dali za ještě jedny takové Vánoce s rodiči a toaleťákem. V dnešní době by se asi mamce zmíněný ošklivý dárek hodil (zřejmě nám všem), nejenom sůl může být nad zlato, natož nenápadně obohacený dárek.