Jak si z nepřítele udělat kamaráda

Asi před pěti lety naše sousedka prodala byt novému majiteli. Je to veselý mladý muž, někdy až příliš a není mu ještě ani třicet. Když už to veselí v nočních hodinách překračovalo únosnou mez, sebrala jsem odvahu a malou skleničku medu z Vysočiny a šla ho trochu usměrnit. Chvíli mu to vydrželo, ale pak to bylo opět ve starých kolejích. Když už mě naštval na nejvyšší míru potřetí, šla jsem bez medu, bez okolků, a bez jakýchkoliv zábran a tentokrát důrazně jsem trvala na tom, že ty čajové dýchánky spolu s řvoucí televizí od 3-5.00 hod ráno prostě nemíním trpět a poslouchat.
Nastal tedy čas příměří.

Sedíme jednou takhle u stolu, přítel měl dobrou náladu i dost upito, když soused začal se svou hobby vrtačkou dělat díry do zdi. Prostě jen takové pětiminutové:„Bzzzzzzzz“a pauza. Znělo to podobně jako když si Brumda s Čmeldou lebedí na pampelišce. Když už to šlo do třetí série a zřejmě do betonu bez úspěchu, Pavel to nevydržel, popadl Profi Bosche, vtrhl k sousedovi se slovy: „Tady máte pořádnej vercajk a nedělejte rámus.“ Půl hodiny bylo ticho, asi studoval přepínání a odpovídající vrták. Pak se ozval teprve ten správný lomoz, ale za chvíli už byl definitivní klid a omlouvající se soused s kufrem ve dveřích.
Teď už ho čekalo přítelovo vřelé přivítání se skleničkou v ruce. Nezůstali u jedné a od dveří se přesunuli ke stolu. Vypili lahvinku vína, čtvrtlitr slivovice a pak už to bylo u nás jak u vyschlé studny, zato plné hlavy témat, od kterých oba nechtěli odejít v nejlepším. Soused proto promptně zaskočil pro dvoulitr třináctistupňového piva kníže Rohana a pokračovali v tažení. Od začátku jsem nepila, aby pro ně zbylo dost, stále jsme si měli co povídat. Dozvěděla jsem se, že ho potkalo hodně smutných událostí. Přes svůj mladý věku už nemá tatínka (zemřel) a maminka je velmi nemocná. Sám prodělal 3 operace plotýnek, má hypotéku na byt… Naštěstí došlo i na veselé příhody a dokonce se mi také pochlubil, že umí péci nejen buchty, ale i věnečky či laskonky a všelijaké řezy.
Změnila jsem na něj názor od základů, nejen proto, že jeho noční reje ustaly, zřejmě už nemá noční směny, ale pro jeho osud. Stále jsem přemítala, jak mu udělat aspoň malou radost v tom jeho trápení.
Nečekala jsem na klobásy ze Slovenska, které jsme mu slíbili a hned následující den jsem mu přinesla 20 domácích vajíček od mojí maminky se slovy: „Berte to jako takovou duševně-hmotnou podporu ve vašem trápení a problémech. Když jste takový šikovný kuchařínek, určitě si s nimi poradíte. Nic za ně nechci.“

V očích se mu zaleskly slzy dojetí a dušoval se, že až bude dělat ty fantastické vdolečky ze sádla, které se na jazyku přímo rozplývají, určitě nám je přinese ochutnat a dá mi recept.