Historka s Turkem

Příběh se udál, představte si, ještě v době, kdy v Blovicích fungovalo promítání filmů v Sokolovně. Jaký film tehdy promítali, to si samozřejmě nepamatuji, byli jsme na něm s manželkou a končil někdy kolem deváté večer. Měli jsme tehdy, tuším FIAT 850, mimochodem velmi praktické autíčko, s tím jsme z Blovic po kině mastili k domovu, cesta běžně trvá 5 minut. Přesto jsem se tu noc dostal do postele někdy hodinu po půlnoci.
Hned za výjezdem z Blovic jsme potkali stopaře, i to bývala v té době dost běžná věc. Vypadal dost ušle, navíc dost zoufale mával. Já sám jsem v mládí stopem projel mnoho kilometrů, tak jsem to docela ochotně oplácel. Zastavil jsem tehdy prakticky každému, a když jsem jel sám, tak úplně každému. Manželka musela vystoupit, protože fiat byl dvoudveřový. Stopař byl asi padesátiletý chlapík a až poté,co se usadil na zadním sedadle, jsme od něj zjistili, kterým směrem se ubírá. Kam, to ještě v té chvíli ne. Prý by mu stačilo, kdybych ho dovezl na Vlčtejn. To je sice kousek za cílem naší cesty, ale tehdy benzin za 50 korun naplnil nádrž, tak jsem manželku vysadil doma a chlápka jsem se rozhodl ten kilometr ještě popovézt.
Cestou k Vlčtejnu z něj začalo lézt, že by potřeboval dovézt ještě do Losiné. Ten film, co jsme na něm byli, byl zřejmě hodně hezký, relaxační, asi mne naplnil dobrou náladou, byla hezká vlahá noc, tehdy ještě i malý provoz, vždycky jsem rád řídil auto. Chlápkovi ani nedalo moc práce mne přesvědčit a frčeli jsme k Losiné, to je asi 8 km. Už asi po jednom kilometru chlap usnul. Opilý nebyl, to bych ho vysadil dřív. Nespal tvrdě. Když jsem v Losiné vypnul motor, vychopil se a když se zorientoval, vylezlo z něj, že by potřeboval ještě do Starého Plzence, to je dalších 5 km.
A stále jsem z něj nemohl dostat, proč mi tu cestu takhle dávkuje, ale jelikož se zdál opravdu dost unavený, a jeho cíl prý už je opravdu ve Starém Plzenci, jeli jsme dál. Čím blíž jsme byli k cíli, únava z něj začala rychle padat. Na začátku města mne požádal, abych zastavil a že už dojde. A tehdy mi teprve prozradil, co to celé mělo znamenat. Šel jakýsi dálkový turistický pochod, kdesi zabloudil a cíl je na nádraží v Plzenci a že prý už dojde, aby nepoznali, že švindloval. Slušně poděkoval, rozloučil se, já jsem obrátil auto a stejnou cestou, po které jsem přijel, jsem se rozjel k domovu.
Ještě zdaleka jsem však té noci neměl spočinout v posteli se svou mladou ženou. Moje dobročinnost teprve začínala. Neujel jsem na zpáteční cestě ještě ani 2 km a vprostřed vozovky jsem zahlédl dalšího maníka. Klečel na kolenou, ruce sepjaté a fňukal, že už neujde ani metr. Že má nohy samý puchýř. Ani nemusel vysvětlovat, kde k nim přišel. A že prý,abych ho odvezl do Starého Plzence. Ani mi nemusel vysvětlovat, proč. A dokázal jsem i odhadnout, že bude chtít zastavit kus před poslední časovou kontrolou, aby nepoznali, že na svém turistickém pochodu trošku švindloval.
Kdybych v tu chvíli opět otočil auto k domovu, možná bych byl za chvilku v posteli. Čtenář však zajisté pochopí, že jsem se trochu bál toho, kolik těch turistů na cestě ještě potkám, a že tam také takhle můžu přívozničit do rána.
Tak jsem zvolil jinou ústupovou cestu. Pojedu domů spodem přes Šťáhlavy a Nezvěstice, tam snad turisti nebudou. No, nebyli. Byl tam však ten Turek, podle nějž má název tato povídka. V Nezvěsticích je viadukt pod železniční tratí. Nevím, kolik tam tehdy byla průjezdná výška, dnes je tam, tuším 3,3m. Vozovka pod něj vede z obou stran jaksi z kopce, takže do něj přijíždí auto z vršku, pod ním je nejníž, a když z něj začnou přední kola vyjíždět, tak už vlastně jedou do vršku. Je-li kamión dostatečně dlouhý, tak se vlastně jeho střecha začne postupně zvedat. Je-li kamión patřičně vysoký a má dostatečnou rychlost, tohle zvednutí způsobí, že se kamión pod tím mostem zašprajcuje obrovskou silou. Rozhodně větší silou, než kterou dokáže vyvinout jeho motor. Nehne se ani dopředu, ani dozadu.
Přijel jsem k této situaci první. Bylo asi 11 hodin v noci. Ještě jsem neřekl, že most je úzký, dvě auta se v něm neminou. Spořádaně jsem zastavil na okraji vozovky, nechal jsem svítit parkovačky a šel jsem provádět další dobročinnost. Chlap z kamiónu byl Turek. Ruský jazyk by nebyl k ničemu, jemu zase všechny jazyky, které uměl on. Nejprve jsme komunikovali rukama. Dost brzy mi napadlo, že by mohl vypustit zadní kola, tím by auto kleslo a možná by vycouval. Jeho to také napadlo, ale uskutečnit to nešlo. Měl vzadu tzv. dvoumontáže a ventilky vnitřních pneumatik jsou přístupné až po odmontování vnějších. Policii nejprve nechtěl, ale ukázalo se, že to nakonec bez ní nepůjde. Jenže ještě nebyly mobily. Tak jsem pokračoval v charitě. Šel jsem do blízké hospody a policii jsem přivolal.
Než policie přijela, šel jsem řídit provoz. Na jedné straně, na druhé straně se našel další dobrovolník. Provoz byl celkem slabý, řekl bych tak každé 3 minuty jedno auto, naštěstí žádný kamión. Kdybych tehdy měl kameru, tak až teprve teď by se našly ty nejkomičtější záběry. Neumíte si představit, kolik úsilí musí dost velká část řidičů vydat, když v noci musí asi 100 metrů buď odcouvat, nebo se na úzké vozovce otočit a jet zpátky. Horor. Mnoha řidičům ty tři minuty nestačily.
Policie přijela chvíli po půlnoci. Tehdy dělal šéfa policie v Blovicích JUDr. Brázda. Nevím, jestli už tehdy byl JUDr. Po nějaké době figuroval v té aféře s tím snadným získáváním titulů na plzeňské právnické fakultě a ještě mezitím dělal tuším zástupce policejního prezidenta. Nicméně v situaci, kterou tady popisuji se zachoval velice profesionálně. Ten nápad s tím vypuštěním zadních pneumatik měl takřka okamžitě. Když jsem mu řekl, že to už jsme bezúspěšně řešili, začal si sahat kamsi, kde jsem tušil, že policisté mívají pistoli a svým charakteristickým vysokým hlasem prohlásil: „Tak mu to prostřelím!“ Podotknul jsem, že tyhle ocelové kordy v pneumatikách by možná potřebovaly větší ráži, jinak kulka poletí, kam bude chtít. Řekl, že si dělal legraci a vypadalo to, jako že to opravdu udělat nechtěl.
A to už byla asi jedna hodina po půlnoci, mobily nebyly, představil jsem si, jaké myšlenky se honí v hlavě mojí milující manželky, situaci měla pevně v rukou policie, provoz už nebyl skoro žádný, což se nakonec ukázalo jako problém pro mne momentálně největší. Když jsem přišel k svému automobilu, parkovačky už pouze slabě žhnuly. Pro startér nezbyla elektrická energie prakticky žádná. A byl jsem najetý k tomu viaduktu z kopce, potřeboval bych buď nějak vytlačit asi 50 m zpátky…. Anebo? Při té trati z ohromného kopce vede pěšina pro chodce. Zoufalé situace potřebují zoufalá řešení. Opravdu nevím, jak jsem to tehdy dokázal, nějak jsem se tam vešel. A před koncem toho krpálu dokonce i motor naskočil.
Pochvalu před nastoupenou jednotkou jsem doma nedostal, Turek mi nepoděkoval, policie také ne, tak aspoň ti turisté. Ještě zbývá dodat, jak to tehdy dopadlo s tím kamiónem. V Nezvěsticích měli hasiči plnou cisternu. Táhli, táhli, nevytáhli. Tehdy bylo v Nezvěsticích asi ČSAD nebo co. Tam měli tatru naloženou drtí. Hasiči táhli, tatra tlačila, Turek plný plyn a……….. vytáhli.
Nikdy jsem nešel žádný turistický pochod. A od té doby je navíc nenávidím.