…a opět sláva české kuchyni; Pavlíkovy lázně

…a opět sláva české kuchyni

Mé lekce zdravé výživy dostávají vážné trhliny.
„Víš, vaříš moc dobře, některá jídla jsem do té doby ani nejedl, ale mě už lezou kosti z kalhot a já bych si tak dal bůček nebo řízek se salátem,“ kňourá ten můj zoufalec.

A tak víkend proběhl ve znamení tradiční české kuchyně v podobě pro něj chuťové pohádky v trojobalu. Aby toho nebylo dost, hned v pondělí znovu zakoupil maso. Když jsem ho večer porcovala, díval se na budoucí přírodní plátky z krkovice s kořením zálibněji než na mé nohy.
„Ty jsou tak krásné,“ velebil je zasněně a dokonce se díky tomu zamilovanému pohledu dokonale probral z podvečerní dřímoty. Začala jsem žárlit na ten kus flákoty.
Stárne mi, starouš, stárne.

Přístupna dialogu i jakékoliv konstruktivní kritice, začala jsem u sebe. Ale vždyť mám jen 2.3 bodu nad BMI index! A tak začínám cvičit, protože studená večeře a teplá postel se mění v opak.
No uznejte, kdo to má stihnout studovat při zaměstnání a být zároveň vzorná Hausfrau?

Pavlíkovy lázně

Červen, vše vylézá z děr ven, to je téma letošního červnového Literárního kabaretu Pokuk 2011. I můj synovec vytáhl paty z té naší díry, jak se někdy říká malým vesničkám, kde lišky dávají dobrou noc. Měl v zimě oboustranný zápal plic a kašel se mu často vracel, dostal tedy komplexní lázeňskou léčbu v Jeseníkách. Už když ho maminka balila, přiznal se mi: „Teto, já bych jel radši s tebou do Brna.“ Měl totiž v živé paměti loňský prázdninový týdenní výlet do moravské metropole. Viděl kvést leknín královský, na jehož počest se koná v Botanické zahradě i jazzová slavnost, vyškovský Dinopark a z mamuta v Anthroposu byl vyloženě nadšen. S tím plyšovým usíná dodnes.
Je v první třídě, ale protože šel do školy o rok později a do školky jsme ho dávali alespoň na přípravu pro předškoláky, chodil do ní totiž velmi nerad a bez srdceryvných nářků a slziček se to neobešlo, není až tak zvyklý na velký kolektiv dětí. Tušila jsem tedy problémy, které opravdu nastaly. Mamce plakal do telefonu téměř 3 týdny obden, že se mu stýská a mě pokaždé, když jsem mu dvakrát týdně volala. Bylo mi ho velmi líto a tak jsem mu nabídla, že za ním přijedu a strávím s ním posledních dvanáct dnů až do jeho odjezdu. „Opravdu bych chtěl, abys přijela,“ zopakoval mi, „a budeš za mnou chodit každý den?“, zněla prosebná otázka, která málem rozbrečela i mne. A to jsem ještě nevěděla, že ho tam šikanuje dokonce stejně starý chlapec. Pavlíkův tatínek pracuje v třísměnném provozu a ani matka nedostala volno. Bylo rozhodnuto. Pojedu já.
A tak den co den, po návštěvě školy i procedurách jsme byli aspoň na dvě hodiny spolu. „Co kdybychom spolu s kamarádkou vyrazili na ochutnávku zdejších léčivých pramenů, bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic,“nadhodila jsem výlet. „Teto, já bych chtěl být s tebou sám,“ povídá mi smutně.
A tak jsme spolu navštívili muzeum Vincenze Priessnitze, hrad Sovinec a až v neděli před úterním odjezdem vzal kamarádky na milost a šli jsme ve čtyřech na krasové Jeskyně Na Pomezí. I když na zpáteční cestě celkem šestikilometrové túry po rovince už skuhral, že ho bolí nožičky, den poté se ptal, kdy půjdeme zase…
A můj nejkrásnější zážitek? Šli jsme po kolonádě, vzal mě za ruku, schoval do ní tu svou a povídá: „Teto, já jsem tak rád, že jsi tu se mnou, teď mi to bude ubíhat víc…“a upřel na mě ta svoje vděčná, hnědá očička.
Před odjezdem z Brna sice úklid v domácnosti poněkud skomíral a možná jsem ztratila výhledově i zajímavou práci, absolvovala jsem rehabilitaci i magnetoterapii v lázních kvůli bolestem v zádech, jejichž příčinou je nošení těžkých věcí i nákupů a esovitá skolióza zezadu i z profilu, takže má páteř připomíná spíše paragraf v 3D provedení… Ani přítel nesouhlasil s mou nečekanou dovolenou, jako elektromontér byl i světoběžník, navštívil díky své profesi celý arabský kontinent a některé evropské země a nemohl tudíž pochopit, že někdo je prostě nejšťastnější doma, prý ho zbytečně rozmazlujeme.
Přesto všechno jsem vnitřně cítila, že jsem ve správný čas na tom nejsprávnějším místě na světě.