7x ze života našich předků

Autor: Redakce

Jak si lidé v raném středověku poradili se zločinci? Jak řešili hygienu a určovali počasí? Zveme vás na malý výlet od historie.

1. Předpověď počasí

Jak bude? Bude pršet, nebo sucho? To byla otázka, která odpradávna zajímala převážně zemědělce. Díky pozorování přírodních jevů věděli, že pršet bude, když se začnou za plného slunce zavírat květy pampelišek nebo měsíčku, květy sedmikrásek se začnou sklánět k zemi, rackové bloudí po břehu a loví v mělčinách, pavouci křižáci opouštějí pavučinu, včelky létají v blízkém okolí úlu, oslíci mají schlíplé uši a drbou se o každý strom, mravenci spěchají do mraveniště. Naopak když pavouk křižák tkal pavučinu pomalu nebo seděl uprostřed, očekávalo se dlouhotrvající pěkné počasí. Změny klima lidé odhadovali i podle toho, jakým směrem se díky větru šířil zvuk zvonů. Pokud přicházel od západu, dal se čekat déšť, vál-li od východu, dalo se předpokládat suché stabilnější počasí.

A pozor - naši předkové ovládali i dlouhodobé předpovědi. Když na jaře zezelenala olše dříve než bříza, věřili, že léto bude deštivé a studené, bylo-li tomu naopak, chystali se na teplé příjemné léto. Krutá zima měla přijít poté, co se větévky vřesu obsypaly kvítky anebo když byl červenec parnější než srpen.

Víte, že...

...slovo pršet původně ve staročeštině znamenalo vypadávat, sypat se? Když byl někdo plešatý, říkalo se, že mu vypršely vlasy, bezzubému zase vypršely zuby. Rčení „čas vypršel" souvisel s tím, že vypršel písek v přesýpacích hodinách. Dodnes říkáme, že nám vypršela dovolená, a obvykle tím myslíme, že skončila (nikoli že celá propršela).

2. Hodiny výsadou radnice

Nejvýznamnějším místem středověkých měst byla náměstí, na nichž stávaly kromě nejdražších obytných domů také kostely, školy a radnice, které obvykle mívaly věž s hodinami (v domácnostech prostých obyvatel byste hodiny nenašli, ty byly dlouho výsadou jen boháčů). Na venkovních zdech radnice byly také umístěny ocejchované délkové míry, aby si každý mohl zkontrolovat, zda nebyl při koupi na městském tržišti ošizen. Pravda je, že míry se dost často lišily město od města i trh od trhu. V podzemí radnic se nacházela šatlava s mučírnou, v přízemí se zřizovaly obchůdky, z jejichž daní býval financován chod a případná údržba budovy, první patro patřilo zasedací místnosti a kapli.

3. Jako na pranýři

Před radnicí stával pranýř, dřevěný či kamenný anebo měl podobu klece či železného kruhu zapuštěného do zdi budovy. Provinilci k němu byli přivazováni řetězem - na několik hodin i dní, záleželo na typu provinění. Trestaly se přestupky jako rušení nočního klidu, pranice nebo hádky na veřejnosti či prodávání nekvalitních a zkažených potravin na tržišti. Často byli provinilci pomazáni medem, aby je otravoval hmyz, někdy dostali na hlavu drátěný čepec či masku s dlouhýma ušima, na ústa náhubek nebo do úst dřevěnou hrušku a na krk železný obojek. Cedule oznamovala jejich jméno, povolání a druh prohřešku.

Provinilci

byli často pomazáni medem, aby je otravoval hmyz.

Pokud byl odsouzen pytlák, měl kolem krku zavěšené ulovené ryby, případně vedle sebe položené jelení parohy. Když se nepoctivec nepolepšil a opět byl chycen při činu, mohl být až na sto a jeden den vyhnán z města. Někde mu dokonce hrozilo useknutí ruky či vymáchání v koši ve vodě. Zvláště tvrdé tresty čekaly měšcořezce (neboli zloděje měšců), kteří se snažili v davu na tržišti lidem nenápadně uříznout měšec - předchůdce dnešní peněženky. Ve středověku si s takovými zloději uměli poradit, pokud je chytili. Mnohdy je rovnou na místě utloukli nebo je rychtář poslal na šibenici.

Kromě pranýře se k trestům využívala i kláda se třemi otvory na uvěznění krku a rukou. Většinou se do ní zamykali ženy, které se nějak provinily.

4. Uklízet jako ras!

Ras býval odklízeč nečistot záchodových a jeho název souvisí s německým slovem Der Racker (překládaný rovněž jako kat nebo neřád). Česky se mu také říkalo pohodný - to určitě znáte z křížovek. Později patřilo k povinnosti rasa i odchytávat a utrácet zatoulaná zvířata a odklízet zdechliny. Odvážel je na káře, stahoval z nich kůži a ostatky pečlivě zakopal. Do téhle práce se nikdo jiný nesměl montovat, kdyby si tehdy například sám řemeslník odklidil uhynulé zvíře ležící před jeho domem, mohl být za to vyloučen z řemeslnického cechu. Ras si často přivydělával prodejem psího sádla, které mělo léčit plicní choroby. Patřil stejně jako kat k osobám zvaným „snížené", nesměl tedy bydlet ve městě či vesnici, ale někde mimo na samotě (v pohodnici neboli rasovně).

5. Čistota půl zdraví

S hygienou to naši předkové příliš nepřeháněli. V teplejších měsících se ošplouchli u studny (v rybnících a řekách se báli hastrmana a rusalek), v zimě si vystačili s umyvadlem. Později se koupali v neckách nebo dřevěných dížích, do kterých si nalévali ohřátou vodu. V jedné vodě se myla postupně celá rodina. Za těchto okolností je jasné, že zejména na počátku středověku museli být lidé už na dálku nepříjemně cítit špínou a potem. Situaci ještě zhoršoval fakt, že ani prádlo neprali příliš často. Večer svlékli špinavé propocené kalhoty, sukně, košile a nechali je vyvětrat přehozené přes bidlo (zvané hambalka) u topeniště. Ráno si zase všechno oblékli. Ani bohatí na tom nebyli s hygienou lépe. Sice nebyli umazaní od hlíny a kolomazi a mohli si častěji měnit oblečení, protože měli víc kusů, ale i oni smrděli potem. Aby nebyli tolik cítit, používali silné parfémy a špínu zakrývali pudrem. Dozajista mívali blechy, proti nimž sloužily bleší kožešinky (krabičky obsahující sladkou návnadu), a také vši. Pokud je kůže svěděla, měli po ruce drbátka, která bez ostychu používali i ve společnosti. Spíše výjimečně bývala na některých hradech lázeň coby samostatná malá stavba umístěná v předhradí.

Kolovrátek používaly ženy na spřádání vláken zhruba od 14. století. Díky němu dokázaly upříst 300-400 metrů za hodinu (ručním navíjením na vřeteno to bylo asi 80 metrů příze za hodinu).

6. Kam na záchod?

Toalety měly na našem území svéráznou podobu. Na venkově lidé využívali hnojiště (někdy vybavená do země zaraženými kůly, mezi nimiž byly umístěné zástěny z proutí), ve městech si ulevovali, kde je napadlo. Tenkrát totiž lidé považovali vykonávání potřeby za běžnou záležitost a nijak se nestyděli. Ulice se tak postupně měnily v odpadní stoky a čistily se pouze před velkými církevními svátky. Až na přelomu 13. a 14. století začaly u domů na volných místech vznikat fekální kruhové či čtvercové jímky vybavené bednou a otvorem. Někdy bývaly obehnány zástěnou z prutů a jejich obsah byl izolován dřevěným bedněním a vrstvou jílu. Jen výjimečně byly vyzděny cihlami nebo kameny. Přes tuto izolaci však prosakoval nevábný obsah do okolních jam a studní a způsoboval epidemie. Když se jámy naplnily, nahradily se novými. Dokonce se vydávaly stavební předpisy, podle nichž měly být jámy hloubeny v dostatečné vzdálenosti od příbytků sousedů, neboť „soused sousedu dýmem, vodou, smradem škody činiti nemá", ale lidé na to příliš nedbali. Postupně se toalety přesouvaly do domů na pavlače a exkrementy odváděla dřevěná potrubí do jímky. V noci lidé chodili na nočníky, jejichž obsah ráno vylévali z oken.

7. Snubní prstýnek

Od 12. století začala do sňatků zasahovat sílící římskokatolická církev, podle které manželství přestalo být výhradně soukromou rodinnou záležitostí, ale stalo se smlouvou mezi mužem a ženou, jež může být uzavírána výhradně v kostele za liturgických obřadů vedené knězem. Málo je známo, že zpočátku se tyto obřady odehrávaly v kostelním zádveří nebo před kostelními dveřmi. Po složení slibu ženich nasadil nevěstě prsten, oba si připili ze společné číše, předali si dárky a další dary přijímali od hostů. Prsten symbolizující ochranný kruh Středoevropané znali, ale zpočátku nebyl při sňatku nezbytný. Teprve v 9. století ho za povinnou součást obřadu označil papež Mikuláš I. Muž navlékal prsten na prst ženiny pravé ruky, časem se z praktického hlediska ukázala lepší levačka, neboť se při manuální práci prsten tolik neopotřeboval (i když drahé šperky si stejně mohly dovolit jen bohaté ženy, které se moc nepředřely). Ze všech prstů nakonec vyhrál levý prsteníček, o kterém už staří Římané tvrdili, že z něj vede k srdci nervus neboli pouto, jímž prochází „vena amoris" neboli „žíla lásky", takže zaručí nositeli partnerovu lásku.